Posedlost

   "Pro zjišťování skutečné posedlosti je třeba zkušenosti a znalostí. A není vždy posedlostí to, co se nám vyvoláním neobyčejných a podivuhodných zjevů jako posedlost jeví a zná. Člověk, který upadá do tranzu třetího, až k rozhraní čtvrtého stupně, může, jako démon či hypnolog a touž cestou, týmiž silami vyvolat neobyčejné jevy. ... Démon, chce-li kryje svůj záměr a vliv v jedněch a těchže projevech, takže není možno s určitostí říci, komu tyto jevy přisoudit, zda jemu či podvědomé činnosti citlivce samotného. Pravá posedlost je jev vzácný. Je možno ji (někdy) zřetelně rozpoznat tím, že z "ničeho" tvoří něco, jako příkladně se stalo v Illfurtu u dvou posedlých chlapců, z nichž starší trhal peří z těla jemu viditelné bytosti. Toto peří zde trvale zůstalo, komise je zkoumala a prohlásila, že je skutečné a že takové peří dosud nikdo neviděl." (B. Kafka)

   Většina lidí, která jedná ve shodě s ďáblem, zdaleka nemusí být ďáblem posedlá. Zejména duševně nemocní dokáží imitovat ďábla ve svém cítění, myšlení, konání a někdy i zjevu a parapsychologických fenoménech. Chorobná představa je někdy tak silná, že se stává reálným obrazem, který je možné fotografovat. (Je pak bláznem člověk, který tvrdí, že takovýto "neexistujícíL útvar vidí?) Podstata i forma mnoha našich činů může být na principu podobnosti a synchronicity organických (složitých) systémů doslova ďábelská. Člověk jedná někdy natolik ve shodě s ďáblem, že jej vyléčí exorcista. Duše se chová jako posedlá a léčbou jakoby se "ďábla" zbavila. Jde vlastně o léčbu celého komplexu poruch jejich integrací na personalizovaný základ, na model v představivosti, který nechá exorcista či hypnotizér "odejít".

"Lidská duše v sobě chová neobyčejné schopnosti a síly, jak jsme se pokusy (B. Kafky) dostatečně přesvědčili.

   Při posudcích těchto jevů si musíme dobře uvědomit následující:

   Mezi námi žijí osoby velmi citlivé a citlivé osoby nemagnetické, lidé velmi slabé vůle, ti, kdož se oddávají snění a duševní prázdnotě, lidé hysteričtí, lidé málo uvědomělí v tom, že skutečně vědomě plně žijí, lidé trpící vlivem jednotlivců nebo svého okolí. Tyto osoby mají sklon k tomu, že jejich duše ve své prázdnotě ustupuje ze své vědomé činnosti do některé (úrovně) činnosti podvědomé. V této podvědomé činnosti vyvoláním postupné hloubky se rozum a vůle více či méně zatemňují, až skoro úplně, mizí. Řeknu-li takové osobě: ,Jsi strom, pes, nemluvně, kaztel, herec," klátí se, štěká, pláče, káže, zpívá či hraje. Podvědomá činnost přijme představu a působí v tom směru. Ve druhém, třetím vsupním podvědomí není vzpírání a rozumování: toto podvědomí přijme věc, představu a rozkaz tak, jak se mu podá. Duši v podvědomé činnosti chybí schopnost logického uvažování. Tato rozumová schopnost nastupuje pouze částečně ve čtvrtém stupni podvědomé činnosti a málokdy se dostavuje. Ustoupí-li duše z vědomé činnosti do některé činnosti vstupního podvědomí, démon, poznav ji, svůj vliv a moc ve směru hříchu neuplatňuje, neboť ví, že zde nic nezíská, jelikož člověk je za své činy a rozhodování tehdy vinen a zodpovědný, když se rozhoduje při plném, jasném rozumu a vůli.

   Z neznalosti věci samé se mnoho přisuzovalo ďáblu. Vina byla v tom, že u vylíčených osob, citlivců, slabých vůlí atd. byly vyvolány zjevy i posedlost uměle a z nevědomosti se připisovaly ďáblu.

   Duše lidská i v hlubokém vstupním podvědomí si jakýmsi vnitřním instinktem zachovává osobnost, ale nepoznává se v původnosti. Pro naše vědomé "já" se lidská osobnost, "já jsem", zhmotňuje odražením v esplanech. Ve vstupním podvědomí, zvláště ve třetím stupni hypnózy, tato spojitost s esplany skoro mizí a duše je vydána napospas představě a víře druhé osoby.

   Často se stalo, že u citlivce byly pozorovány zvláštní jevy, které se tehdy nedaly přirozenou cestou vysvětlit, a proto se věřilo, že je zde projev ďábla. Tato představa ďábla a oslovování jej ménem "Satane" mohly vytvořit v duši citlivce proměnu v "ďábla". Tu duše v této své změněné osobě a ve své všestranné schopnosti zná z protonace vše, co se ďáblu připisuje, a sama pak již ze své síly a moci vše, co nás přivádí v úžas, vyvolává, způsobuje a vytváří.

    Poněvadž neznáme stupně tělesné citlivosti jednotlivců a citlivost jejich duší, může takovou nebezpečnou představu vytvořit buď citlivec sám, nebo někdo z jeho okolí, od něhož ji telepatickou cestou podvědomé "já" převezme. Nastoupeným rozdvojením duše se pak toto nižší druhé "já" citlivcovo zosobní k ďábelskému projevu a kopíruje činnost, která se obvykle ďáblu přisuzuje."

   Sám jsem často tyto jevy pokusy předváděl a tak dotvrzoval jejich přirozený vunik. Ukazoval jsem pokusem na chorobnou nakažlivost, jíž osoba "posedlá" strhuje k témuž projevu další citlivce.

   I když sám člověk uvěří, že na něho nebo v něm působí ďábel, ač to není pravda, přijme tuto představu z esplan některý stupeň podvědomé činnosti, jehož "já" se zosobní za ďábla, a tak je člověk sám vinen a příčinou vyvolání neobyčejných jevů domnělé posedlosti.

   Proto při poznání těchto vyvolaných i samovolných neobyčejných jevů je vždy dobře v posedlost Ďáblem vůbec nevěřit! Je však dobře podst "posedlému" svěcenou vodu, kříž apod. v pevné víře, že jsou zde vyvolány mimořádné schopnosti a podvědomé síly. Zůstane-li ctlivec v klidu a nerozzuří-li se (nesmíme porušení klidu očekávat, neboť i to by vyvolalo reakci), máme jistotu, že se tu projevují vzácné síly činnosti čtvrtého stupně podvědomí. Vyvolá-li se u citlivce posměch, zuřivost a nadávky, musíme se ještě vícekrát přesvědčovat pozorováním a zkoumáním, dokud nenabudeme jistoty o skutečně Ďábelské pravé posedlosti na rozdíl od posedlosti uměle vyvolané, neboť i chorobná představa ďábla ve třetím nižším podvědomí důsledně potírá a nenávidí posvěcené předměty.

   Duše v podvědomí nemá rozumové schopnosti (částečně jen ve čtvrtém stupni ji má), a není-li vyvolána chorobná představa ďábla, přijme podání posvěcených věcí klidně a nevydráždí se ani tehdy, když za života (při vědomí mimo "posedlost") tyto věci nenáviděla, poněvadž ústupem duše do některé podvědomé činnosti spojení s esplany podle stupně, v jakém se nachází, mizí, čímž mizí i ono vědomí nenávisti.

   Podráždí-li se posedlý, nesmíme usuzovat, že každé toto podráždění vyvolala rozumová bytost - zlý duch - nebo zavržená lidská duše. Vodítkem k rozpoznání skutečné posedlosti je žádost, aby nám posedlý se slovy: "Žehnám tě ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého." Rozumová činnost ďábelská, která stále nenávidí Boha, tato slova nevyřkne a nevyhoví, naopak se rozzuří. Při vyvolané chorobné posedlosti, kdy se rozum neuplatňuje, vzatá představa ďábla zosobněná ve svém "já" nezůstává trvale při trpném stavu duše a u citlivce se dá zbortit umluvením ho k tomuto požehnání tak, že nás po delším odporu konečně poslechne. Ďábel se pro takové požehnání umluvit nedá." (B. Kafka)

   Páter Pius nedoporučoval nikomu utkat se s ďáblem bez modlitby a víry v boží pomoc.

Z uložených článků, autora nejde možno udat, pravděpodobně výtah z knihy