Obřany – obři a lidé

• Dávno žil na hradě uprostřed Hostýnských vrchů rytíř-obr; v hlubokých lesích kolem hradu byla hojnost zvěře, a tak se rytíř celé dny oddával lovu
• Jeho paní se mezitím doma většinou nudila; s domácíma pracema byla brzy hotová a pak už jen vysedávala u okna a dívala se do kraje
• Jednou ji v dálce zaujal neznámý pohyb, osmělila se a vyšlápla si z hradu ven; dívala se přes vrcholky stromů, menší husté smrčky překročila
• Les se poté rozestoupil a paní několika kroky přešla přes velkou louku a něco malého málem přitom zašlápla
• Pod nohama se jí vyděšený oráč držel svého pluhu, volečkové podupávali a paní se divila, co to je – tohle přeci na hradě nemá a tak si je dala opatrně do zástěry a spěchala na hrad
• Když došla domů, obr už byl doma a škaredil se „Kampak ses mi zatoulala, nemůžu se tě dočkat. Podívej, jak se mi dnes dařilo.“ A chlubil se přitom svýma trofejama
• Obryně svému muži ukázala svou hračku, kterou našla, obr oráče s pluhem a volečky opatrně dal do své ruky a vrátil vše do zástěry své ženy
• „A teď je všechny vrať tam, kde je vzala. To jsou totiž lidé, tvorové, kteří tu budou hospodařit po nás a my je necháme v klidu obdělávat jejich pole.“
• Obryně přání muže splnila, obři pak někam odešli a sedlák se ze zážitku ještě velmi dlouho vzpamatovával – jeho příběh si po generacích vyprávěli dále

Z vlastních zápisků; zdroj Za strašidly na hrady a zámky;  nakladatelství Ikar; 2012; Vladimír Soukup a Petr David