Nové hrady

O statečném kováři:

• pověst o zjevování duchů v mnišských hábitech; JZ věž hradu (řečená i jako věž červená – červené zdivo); věž strážila zadní bránu
• mniši se tu objevovali vždy o půlnoci; vycházeli ze sklepení pod přilehlým palácem a stoupali skrze zdi do vyšších pater
• náhodné nocležníky častovali otázkou: „Které zvíře nebylo stvořeno Bohem?“; dočkali se různých odpovědí: kočka, netopýr, had i jiní a mnohdy jen s pokrčením ramen. S žádnou odpovědí nebyli spokojeni a se sténáním upřeli své pohledy na nocležníka. Ten často chřadl, onemocněl a často i zemřel. Není divu, že v komorách v 1 a 2 poschodí nechtěl nikdo nocovat, ani bydlet.
• Jednou se na hradě objevil kovářský tovaryš a ptal se po práci. Purkrabí zrovna kováře potřeboval, protože starý kovář se odebral na věčnost. Chtěl si ale tovaryše nejdříve vyzkoušet. „Máme tu divokého koně, pokud se ti ho povede okovat, přijmu tě do služby“ řekl tovaryši purkrabí. Kovář se obořil „Ničeho se nebojím, natož koně.“ Roztopil výheň, vybalil si nářadí a koně okoval novými podkovami.
• Tam kde bývala maštal, je dnes hradní krčma
• Purkrabí byl spokojen s prací a začal jej hecovat s tím, že když se nebojí, může spát ve strašidelné věži. „ Když se ničeho nebojíš, určitě ti nebude proti mysli přespat ve věži nad zadní branou. Prý tam straší, ale ty se určitě bát nebudeš. Mohu ti tam ustlat.“
• Kovář mu odvětil „Nebojím se koní ani duchů, ve věži klidně přespím,“
• Purkrabímu bylo líto, že přijde o nového služebníka, ale couvnout nemohl. Tovaryš se před tím od klíčníka pojistil a dověděl se od něj informace o tom, co se ve věži děje. Chvíli přemýšlel a pak ulehl.
• Když ponocný zatroubil půlnoc, objevily se v temném zákoutí před zadní hradní branou průvod 12 – ti postav s rozsvícenými svícemi. Ze sklepení si to namířili rovnou do komory pro stráže, kde spal tovaryš. Toho zatroubení probudilo a ovanulo ho studený závan.
• Zavřenými dveřmi začaly vstupovat do komory postavy zahalené v šedých hábitech s provazem kolem pasu. Bílé vousy a vlasy jim sahaly až na zem, tváře popelavé a scvrklé, v rukách držela každá svíci. Bez hlesu obešly kovářovo lože, došly zpět ke dveřím a upřely své pohledy na tovaryše. Jen poslední z postav mnichů ke kováři promluvil.
• „Které zvíře nebylo stvořeno Bohem?“ kovář ale otázku znal od klíčníka a odpověď měl nachystanou a řekl: „Je to kůň. Má kopyta jako ďábel a když lehá, nekleká.“
• Mniši zhasnuli svíce a rozplynuli se v měsíčním svitu, který do místnosti pronikal úzkou střílnou. Kovář pokračoval ve spánku.
• Ráno si všichni nechali od kováře vyprávět, jakou měl noc. Purkrabí byl rád, že kovář obstál a mniši nalezli posmrtný klid. Byli takto potrestáni za zpronevěru koně chudého zemana. Kovář se na hradech usadil, složil mistrovskou zkoušku, vzal si vdovu po kováři a stal se na hradě kovářským mistrem.

Polední duch v hradním archivu:

• Archiv se nachází v SV věži hradu; postavena již v počátcích existence hradu; strážila bránu obrácenou směrem do města; v 18. Stol. K věži přistavěno další patro a zde byl umístěn archiv, který shromažďoval veškeré významné písemnosti, jež obdrželi majitelé panství Buquoyové od panovníků, církve a další písemnosti vztahující se k obcím, městům, hospodářské činnosti buquoyském panství. Uloženy tu byly i nejcennější rodové památky majitelů, takže věž byla vždy dobře zajištěna několikaterými železnými dveřmi.
• Od 19. Století byl Novohradský archiv vyhlášený mezi badateli. Vzorně jej uspořádal archivář Arnold, svobodný pán Eimke.
• Při bádání se často nehlídá čas a zapomene se i na oběd. To se stalo mladému úředníkovi, jenž v archivu bádal na konci 19. Stol. Zabrán do zajímavých archiválií si nevšiml, že se na oběd hrad vylidnil. Ženatí zaměstnanci šli domů na oběd a svobodní do Rezidence, kde se nacházely největší úřady a také kuchyně. Pečlivě se proto v archivu zamkl.
• To poledne bylo horko, ale v archiválii bylo příjemný chládek. Badatel ještě zaslechl povyk mladých adjunktů z lesního úřadu, kteří pospíchali na oběd, když z věže kostela sv. Petra a Pavla odbilo poledne. Na hradě se rozhostil klid.
• V tom úředníka upoutalo bouchnutí těžkých kovaných dveří v přízemí věže. Slezl ze žebříku, opřeného o jednu z archivních polic a šel se podívat, kdo že se to do archivu v čase oběda dobývá. Nikde však nikdo nebyl, vše bylo zamčené. Sotva se ale vrátil, dveře bouchly znovu a vrzání schodů prozrazovalo, že někdo jde do patra věže s archivem. Badatel ztuhl strachy. Kroky, jako by někdo kráčel v botách s železnou podrážkou a ostruhami, se však nezastavily na schodech, ale pokračovaly zvonivě po cihlové dlažbě ke  dveřím archivu
• Krve by se v badateli nedořezal, když klika dveří začala pomalu klesat. Dveře se však neotevřely. Ještě mnoho minut zůstal badatel v tichém oněmění, než se dovážil vyhlédnout na chodbu za dveře. Nikoho tam však již nenašel. Když se vrátili další úředníci z oběda, přijali vyprávění s veselým pokyvováním hlavou, nicméně pro příště zůstával archiv pro jistotu v poledne vždy prázdný

Krutý Správce Hein:

• Původní hrad v Nových hradech nesloužil ke stálému pobytu a povětšinu času jej spravovali hejtmani. Hejtman byl v nepřítomnosti majitele neomezeným pánem nad všemi poddanými, dohlížel na robotní povinnosti a často rozhodoval i o jejich soukromí. A pokud mu někdo přišel do oka, dokázal mu jaksepatří znepříjemnit život.
• Obzvláštní krutostí proslul zejména hejtman Matyáš Cyril Hein z Heinbergru, který tu působil v 1629 – 1653, v době, kdy bylo majetkem rodu pánů z Trautsonu. Lidé se před ním doslova třásli a každý si dával velký pozor, aby si ho sebemenší maličkostí neznepřátelil
• Boží mlýny ale melou pomalu, ale jistě a nejspíše tu hrálo roli i peklo. Jednoho dne se nenáviděný hejtman zabil a poddaní si oddychli. Ale ne na moc dlouho.
• Krátce po pohřbu se v okolí začal objevovat jeho přízrak. V tmavém upjatém kabátě, v kterém jej viděli chodívat i zaživa se proháněl přes vesnice a osady, cestou i necestou, v kočáře taženém párem černých hřebců a jeho šklebící se tvář naháněla lidem hrůzu.
• Báli se ho jako čert kříže a jakmile se setmělo, nikdo se většinou neodvážil vyjít ven z chalupy.
• Ten, kdo strašidelné spřežení viděl, záhy postihlo neštěstí.
• Nepomáhalo zaklínání, svěcená voda ani křída. Až jednou jedna bába kořenářka, která uměla více, než jen sbírat byliny přišla s řešením, že se Heinovi musí useknout hlava.
• Otevřeli tedy jeho hrob, odkryli víko rakve a velice se podivili, že nebožtík vypadá jako by jej včera pohřbili. Kat ostrým mečem provedl seknutí a useklou hlavu pak pohřbili raději jinde.
• Strašidelný kočár už se na Novohradsku neobjevil.
• Po nějakém čase svědci tvrdili, že pod hradem potkali mužskou tmavou postavu bez hlavy, která rukama a nohama rozhrabávala hlínu, trávu i listí, jakoby po něčem pátrala.
• Když se jeden odvážlivec ráčil zeptat, cože to vlastně hledá, dostal stručnou odpověď: „hlavu.“
• Přízrak se zjevuje dodnes, ale nikdo už neví, kde je hlava pohřbená.

Z vlastních zápisků; zdroj kniha Za strašidly na hrady a zámky; https://www.hrad-novehrady.eu/historie/povesti-a-legendy/;