Kapitola 1 - Spojení sil

„Čím se mám jenom stát bojovat můžou shinobi i válečníci.“ Jenom válečník musí poslouchat armádu a děti nepodporují, ale shinobi je tu pro lidi a vojáky. „Takže se chceš stát poprvé shinobim, děvče?“ V tu chvíli jsem si všimla vedle sebe na židli jednoho super týpka, který měl stejný věk jako já. „Hele nechovej se tak dospěle navíc oproti dospělým jsme děti v parku. Navíc odkud mě znáš?“ Svojí rukou mě pohladil a setřel prach z levé tváře, usmál se a promluvil mírně. „Ty snad chceš být pořád dítětem, nebo chceš být silná. Co s toho chceš Naomi?“ Fakticky je dospělí, přeci jenom takový kluk existuje. „Samozřejmě, že chci být silná, od té doby co se rodiče nevrátili domů.“ To mi bylo pět let, teď už mi je deset a klukovi bude stejně, takže je zajímavý.
Proč si, už nepamatuji, jak zmizeli, proto tu nejsem, ať je to jaké chce, nepoddám se smutku. Musím si vyčistit myšlenky a být sebou. Raději se omluvím. „Och omlouvám se ti, ale určitě jsi milý kluk.“ Tak proto se vyhýbá lidem smutná lítost její minulosti. Jak to, že mohu cítit její bolest. Lidi na nás zatím moc nezírají a v parku budeme snadný cíl. Takže musím, jako kluk zvládnou, každou situaci, kdykoli a kdekoli. To znamená, že se naše přátelství může stát tím po čem, tak moc toužím. Dám ji šanci mě poznat jenom mě. „Naomi zapomněl jsem ti říct, že tě znám od prvního školního dne. Mimochodem jsem Daichi. Bohužel zatím jsem se nudil a ty se chováš mile a důstojně. Jsi skoro dospělá a vůbec nebrečíš před lidmi. To jsem pochopil, proto tě budu následovat do tvé smrti to je můj slib.“ Tato slova mi dodala v srdci sílu a mohla jsem mluvit mírným tónem. „Jsi tak dospělý, ale proč jsi ochotný následovat mě? Jsem přeci bez talentu, proč tu to sílu potřebuješ.“ Ukázal plakát se zkouškou shinobi v bojovém umění. Radši ji vyzkouším, chci ji přeci mít pořád u sebe. „Tady se můžeme stát těmi, který mají touhu bojovat. Samozřejmě musíš bojovat, jako by ti šlo o život. Jenom musíme tvrdě pracovat s bojovým uměním.“ Najednou se mi otevřela cesta v hlavě, jako by se skrze mě probouzela čistá síla. V klidu jsem promluvila k jeho duši. „Ale pokud nebudeš trénovat se mnou bez zábran, nemáme šanci. Umíš si spočítat sílu, Daichi?“ Když jsem to dořekla, polkla jsem a čekala, jestli mi odpoví.      
„Náhodou jsem talent se sršící energií. Najíme se a ukážu ti svůj element. Taky plať vždy za sebe.“ Sakra kdyby nepřišel, určitě se nenajím. Konečně mám někoho komu mohu věřit a to sem vždycky chtěla. „Rozumím i dnes jsem měla v plánu koupit si koblihy.“ Naomi konečně objevila to, čemu může věřit celým srdcem. Byla tak šťastná, že cítila, jak jí její duše vítá a ano znovu se narodila. Možná se srdce probudí. Když pochopila svůj talent své duše. Bylo ráno, když tak uvažovala život s Daichim bude v pohodě. Problém byl velmi krásný Daichi. Jenom démony, které mohu vidět a číst si o nich, už nevidím. Mám jenom touhu ze zbylého já, tak snad mu splním jedno přání. Daichi nedovolím, aby se tvé srdce zkazilo. Na to budu myslet pořád, jak po dnešku, tak v dalším čase.
Když vše viděla, jako batole nedopadlo to dobře o tom, že znám svůj osud. Když v tom mě něco při snídani oslabilo. Cítila jsem přítomnost lovce a to nebylo vše. Jeho aura zabíjela, už při příchodu. Naštěstí o mě se nezajímal, ale cítil můj pohled dítěte. „Daichi musím zmizet. Pojď se mnou a vím jistě, že démony zase uvidím.“ Já věděl, že něco. „Proč jsi neřekla, že cítíš lovce? Musíme to ohlásit.“ On nerozumí síle, ani pomstě. „Řekni to vůdci sám on je silný. Navíc ovládá smrt Daichi.“
„Ale Naomi? Náš vůdce je obětavý, pro lid, když mu pomůžeme, budeme super.“ V tom má možná pravdu. „Ale lid vojáci obklíčili. Co tedy chceš dělat?“ Chvilka ticha a Naomi promluvila. „No nevím, proč, ale vidím to.“ Chvilka ticha.
„Tak dobře zjisti okruh všech cest a najdi cestu. Budeme varovat kapitány a poručíky.“ Naomi zavřela oči a vzpomínala částečně na dětství. Její mysl odpovídala ke své duši v srdci. „Chci to vidět. Proto mluvím k tobě mé já.“ Mysl se v jejím srdci otevřela strašidelným úsměvem a Naomi se otevřel sen démonů. „Teď jsi přišla ty za mnou. Ubohý shinobi s temným srdcem, co žádáš a co obětuješ i myšlenky cítím. Tak se vzdej ne?“ Nerozumíte tomu. Budu čistá, jako pírko. „Navíc chci zpět své já. Myslím, že jste slabý a slabší než já!“ Slyšíte mě v mé mysli a ty cesty křížové vesnice znám. „Prostřední cesta u nás je volná Daichi.“ Bezvadný bude se mi hodit. „Jenom se proplížíme a navštívíme mistra Sasoriho. Pospěšme si.“ Popadl mě za ruku a běželi jsme přes tunel světla a mezi domy se skrytou uličkou, samozřejmě v tak úzkém prostoru se vešli jen štíhlí lidé. Hned jsme se dostali k bráně chrámu našeho vůdce. Podepsali jsme se u vchodu na papír na zdi a stráž nás pustila k vůdci. Vůdce s černými vlasy s vojenským oblečením řekl. „Taky jste si všimli lovce. I ty Naomi Zlatý válečníku z klanu shinobi.“ Oba najednou. „Co že jste to řekl?“
„Proč jste Naomi, řekl Zlatý válečník? Chce být shinobim, že?“ Naomi odpověděla rychle. „Ano!“
„Jenže, Naomi ty nejsi člověk a máš schopnosti vůdce, proč myslíš, že tě peklo přemohlo?“ Nerozumím těm slovům, co o mě ví. „Mistře Satoshi i když budu mít temné srdce, rozhodla jsem se, pro dobro. To je konečné rozhodnutí!“ Těm dětem je teprve deset a v mluvení jim to jde. Naomi je opravdu vůdce a jestli ji prozradí její síla. Skrytá vesnice nebude, až tak bezpečná.
„Myslím, že víš, proč tu je lovec. Naomi je tu pro tebe. I když jsi cítila něco jiného.“
„Proč je tu kvůli mně navíc o své minulosti nevím nic, i když o tom mluvíš.“
Daichi dodal: „Dědečku, proč ji neřekneš pravdu o svém původu dřív než půjdou po nás dvou a dalších.“ Hlavní budova ve které se Daichi a Naomi bavili se Satoshim, byla v prostoru celé věže.
Sice mi neřekl původ, který mám, ale je to stejně jedno. Jenom Daichimu zakázal být se mnou a teď. „Naomi jsi doma?“ podívala jsem se z okna a někdo pro mě držel dopis. Otevřela jsem okno a zavolala na staršího kluka. „Promiň, ale co ode mě chceš?“  zase se mi to zdá, při jeho pohledu nenávisti i to co mi připomíná je má minulost zoufalství. „Děje se něco?“
„Vůbec ne a jaké zprávy máte pro mě?“
„Pojď si prosím pro dopis dám ho do schránky.“ Když ho tam dal odešel. Bohužel to co jsem četla, byla výzva démona a četla jsem to nahlas v pokoji a bolelo mě srdce. „Našli jsme tě. I ty jsi stejně zoufalé srdce, co hledá mír, ale pamatuj si, že žádný mír netrvá věčně! Přijď na horu Devon, chci vyslovit tvé pravé jméno a být tam kam patříme. Tvůj osud patří i mě!“ Kdo to může být? Cítím upřímnost nejistotu a možná i cestu. Když jsem později odešla z domu v modrém oblečení s pohodlnými trhanými kalhotami, volná vesta vlála jako závoj a vítr laskal mou tvář, při běhu.
Někdo mě u schodech zastavil a řekl pár vět z dopisu a byl to kluk v mém věku. Taky, když viděl mou tvář cítil překvapivost v mém srdci. „Naomi ty patříš do světa Zaragesu ne sem. Prosím, dovol mi ti pomoci, dostanu tě domů. Taky znám místo, kde se naučíš plně ovládat svou sílu.“
„To zní zajímavě. Ráda s tebou půjdu, ale ta to vesnice je skrytá přímo ve vysokých horách a v místech vesnice u nízkých hor je tu dost světla. Pro tvé bezpečí bude lepší, když se na cestu vydáme hned. Rozumíš tomu, no já nevím, k čemu je to dobré, ale dopis mluví za vše.“
„V tom případě musíme se musíme dostat na horu Devon po schodech, ale naučím tě pár věcí, při kouzlech.“ Když jsme vyšli schody na pevnou horninu, trvalo nám to, tak dvě hodiny s tím, že se mi přestavil, jako Nobu. A další povídání o mém pravém osudu, bylo super. No cítila jsem nadšení a spoustu zábavných cest. „Naomi, doufám, že víš to, že jsi poloviční démon.“
„Bohužel o tom, kdo doopravdy jsem mi neřekli nic, až na to, že mám být zlatý válečník. Jak to jenom říct i má mysl ke mně při snídani promluvila, ale víc ti říct nemohu, omlouvám se ti za to.“
„V pořádku, chápu, že se konečně probouzíš.“