Divoženky

• Popisováni jsou všelijak; někdy spojováni s Divými ženami, jindy jsou to 2 odlišné skupiny; slovanská mytologie; někdy jako žínky (lesní žínky) či víly; někdy jsou i analogicky spojováni s elemen. bytostmi; ztotožňovány i s jezinkami, bosorkami, jeskyňkami
• Většinou jsou popisováni jako ošklivé ženy s velmi hranatou hlavou, někdy s povislými prsy; oblečeni většinou do zelených šatů, někdy upravených, někdy do rozdrbaných cárů zelené
• Někdy jsou popisováni jako oblečené do cárů zvířecí kůže, či nahé s řídkými rezavými chlupy a bujnou hřívou rozcuchaných červených vlasů
• Někdy měly široká ústa, velké zuby, zploštělý nos a hluboko zapadlé svítící oči
• Většinou žily v hlubokých lesích, kde mají pod zemí rozsáhlé chýše; někdy byly popisovány s živými hady obmotanými kolem hole, někdy si hady měly dávat kolem krku
• Některé divoženky mluví pozpátku, některé přidávají ke každému slovu „ne“ a jiným nejde rozumět vůbec; mluvení někdy doprovázejí gesty
• Rodí se jim údajně stejně ošklivé děti, a tak je někdy vyměňují za lidské a okradené matce dávají to své – tady se to různí, někdy se radilo, aby žena takové dítě nechala hladem a nevšímala si ho, a když divoženka cítila, že se jejímu dítěti vede špatně, své dítě si vzala a to lidské vrátila
• Někdy se ale tvrdilo, že když zemře divoženčí dítě, zemře i to lidské ukradené; jindy se zase vyprávělo, že své lidské může matka získat zpět, jen když se o to divoženčí stará dobře; po dětech většinou slídily v poledne, kdy mají největší noc – tehdy se jich matky báli; v poledne se odvážily i do lidských obydlí
• Divé ženy, se říkávalo, že přímo prahly po dětech, jakoby jimi byly zvláštním způsobem fascinovány; divoženčí děti byli většinou popisováni jako šeredné, vrásčité, chlupaté a neuvěřitelně vřískající s velikánskou hlavou
• Někdy se zase k lidským obydlím plížily za bezměsíčných nocích či za mlhy – tady je původ nejspíše u Normanů, kteří byli sice drsní, ale mlhy se báli – pod pláštěm mlhy měli přicházet mlžní démoni, aby lovili lidi – ve starých knihách se objevovali zaříkadla na divé ženy, muže i děti, aby lidem vrátili spaní, které jim vzali
• Většinou trhaly léčivé byliny, kořínky a další podobné; na polích trhaly po žních klásky; chodit mají i na len, ze kterých vyráběly košile
• Někdy divoženky toužily po chlebu a moučných výrobcích, které pokládaly za nedostižnou lahůdku a výměnou nabízely těžko dostupné lesní bylinky či různé vzácné kořínky
• Známé byly jejich pokřiky, jimiž se v lesích svolávaly – na Moravě se jim říkalo i proto hekalky a na Valašsku i lulkyně – dle typického  volání připomínající indiánský pokřik „ulululu“ ; takové pokřiky byly většinou špatné znamení a radilo se vyhýbat se takovým místům – hrozilo utancování
• Říkalo se, že divoženky si číhaly na lidské milence a děvečky jako společnice; když chtěly někoho zabít, volily dle legend neobvyklou metodu – ulechtaly ho k smrti
• Dle některých vědců byly divoženky uctívačky lesních démonů – jakási obdoba řeckých mainad a římských bakchantek; někdy jako vzpomínka na dávné kněžky bohyně smrti Hekaté, které si barvily vlasy miniem načerveno, a jako odznak své moci nosily živého hada na holi
• Divý mužové byli většinou popisováni jako nebezpečné bytosti, chlupatí, zdobící se věnci z kapradin; škodili hlavně lesníkům

Z vlastních zápisků; Lexikon magie a esoteriky, CZ Books, 2006, Benedikt Štírský a kolektiv; Brněnská strašidla, Roman Juránek, nakl. Vakát, 2008;  https://doplnek.com/content/divozenky