Divoká honba - obecné a případy

• Jedná se o strašící děsící jev – obvykle v lese či na kraji lesa; objevuje se znenadání a popisuje se jako skupina ďábelských tvorů, kteří se účastní honu (obecně je mezi lidmi znám termín „hon na lišku“) nadpřirozeného rázu; jako i další jevy má vícero vysvětlení a více verzí; slovanská mytologie; čím starší kořeny má příběh, tím více démoničtější je
• Také jako štvaní, divoká honba, noční honba, věčná honba
• Většinou je provázena vichrem až vichřicí, psím štěkotem, zvukem letícího něčeho, bouří a někdy i nutkavým pocitem vyjít ze skrýše a utíkat; dále pak hvízdání, hukot, dusot kopyt, démonský smích
• Součásti Divoké honby má být vůdce – lovec, a nejrůznější stvoření – pekelné kočky a psi, vyžlata (vyzáblý jiskrný, někdy i jako povětrný pes), vlkodlaci, démoni, duchové, medvědi – někdy i s nahými děvami, bezhlaví myslivci na mlžných koních, ohnivé sudy (teorie o kulových blescích), raraši a další možní
• Honbu vede obvykle chmurná postava ve vlajícím havraním plášti, většinou nazývaný lovec či Divoký lovec, někdy Divoký myslivec, rytíř a vzácně i nějaký prokletý bývalý zámecký či hradní pán; občas má lovec na sobě něco ohnivého; jak je obvyklé nosí barvy temné
• U Kostelce nad černými lesy vedl honbu divý muž, zobrazován ve starších zdrojích s ohnivě rudou kápí (plamen?), obličejem hnědým či se strukturou stromové kůry a místo vousů dubové větévky (teorie o pohanském bohu)
• U České Třebové vedl honbu tamní duch Huráně, v Kovářské u Vejprt vedl honbu tamní verze hejkala, v Kynžvartu vládce slavkovského lesa zachmuřelý a nevrlý obr Kober, u Mariánských Lázní černý muž zvaný Hajman, u Kostelce doprovázela lovce (jeho?) žena jedoucí bez sedla na černém hřebci se žlutě svítícíma očima
• Někdy se i mluví o mocné víle či čarodějnici Běle či Vele, která vedla honbu ve společnosti velkého černého psa
• Možné kořeny může mít v legendách o bohyni Freyi, která jezdila na divokém praseti, potulovala se po nocích (někdy i v podobě kozy či sokola) a její družinu tvořili válečníci, padlí v bitvách – Freya byla mimo jiné i bohyně smrti
• Kořeny se také hledají u starogermánského Wotana, který se svou smečkou vlkodlačích psů a padlých bojovníků einherjů jezdili okolím a hledali nepohřbené mrtvé, aby je odvedli do podsvětí – podobně se takto mluví u řecké Hekaté jedoucí na měsíčním paprsku noční krajinou
• V minulosti se taky vysvětlovala tím, že to ďábel honí ztracenou duši; někdy honba letěla povětřím; objevuje se ve dne i v noci;
• Další teorií souvisí s časem, kdy se láme čas (slunovraty) či morfické pole (les si pamatuje události a promítá ji, spojuje se s elektromagnetickými podmínkami za určitých příležitostí, příkladem vlhko)
• Teorie o branách, které spojovaly různé reality, z nichž honci mohli vyjíždět; „Jedna z velmi starých cest vede přes louku Stretleyských kamenů. Jejich název je odvozen od výrazu „street“ (ulice). Některé z těchto cest se táhly velmi daleko, klikatily se mezi lesy a znenadání zmizely. Lidé si nebezpečná místa, kde cesty mizely, označovali vysokými kameny nebo velkými dřevěnými kůly, opracovanými do podoby ochranných zvířat a démonů. Byly to brány do říše mrtvých.  Mohli jimi projít jen velcí kouzelníci, opatření ochrannou maskou skrze jejíž otvory viděli jiné světy. A také někteří hrdinové. Vstupovali tam rytíři, brávali s sebou lovecké psy a pořádali štvanice na obrovská podsvětní zvířata, na mohutné losy, kteří dovedli parožím přerazit vzrostlý dub, na kance, kteří svými kly vyrývali koryta nových potoků, na vlkodlaky, kteří chodili po zadních nohách jako lidé, ale když byli pronásledováni, dovedli se přestrojit za suchý strom. Stávalo se, že některý z lovců nemohl při návratu najít zpáteční cestu, bránu vyznačenou vztyčenými kameny, dvojicí skal či průchodem skrze jeskyni a zůstal v tom cizím světě uvězněn. Marně bloudil sem a tam a čím dál tím víc se podobal přízraku, šaty mu na těle visely jako rozedraný pohřební rubáš, meče a dýky měl zrudlé rzí. Někdy při hledání cesty vyjel do jiného času, jako vichřice se přehnal nad krajem, ale nic v něm nepoznával.“ – Robert Holdstock, román Les mytág
• Tento fenomén se nevyskytuje jen u nás a našich sousedů, ale po celé Evropě; ve Francii jako „jízda sv. Huberta“ (Chasse de St. Hubert); u Němců „divoký lov“ (die Wilde Jagd); Polský „divoký hon krále Stacha“; na Balkáně loví kralevic Marko(?) doprovázený oblačnými vílami;
• V Irsku se povětřím prohání hejna podsvětních duchů „sluagh“, vyskytují se u oken domů, kde právě někdo zemřel, směřující na Západ – v Irsku je tradice nechávat okna na Západ zavřené a zabezpečené
• U Lužických Srbů jsou známé nájezdy lovce „Dyterbjernata“ – pruhy usychající země se žloutnoucí trávou se tady nazývají „Dyterbjernatovy cesty“
• Honba mohla být pořádně nebezpečná i pro lidi; opakovatelným spojovacím znakem všech případů je velký vítr či vichřice;
• Na honbu by se nemělo ani dívat, natož pokřikovat, hvízdat, napodobovat jejich troubení – na zvuky reagují skoro až alergicky; zdá se, že zvuky je vábí
• Když někdo na divokou honbu zavolá či nějak povzbudí k honu, dostane kus krvavého masa – dle jedné verze, ten kdo maso přijme, bude lovcem roztrhán, dle verze druhé se stane 1 z přízraků honby; četla jsem i verzi, kde muž, který maso od lovce přijal, sesla na sebe mrtvolný zápach
• Roztžení zvířeta na kusy by se mohlo napojovat na staré antické bakchantky, které běhaly po lesích a oslavovaly znovunarození svého boha (Dionýsus); takové orgie měly někdy končit i rotrháním zvířete na kusy; jejich obětí se měl stát i samotný Orfeus
• Ochranou má být urychlené lehnutí na zem tváří k zemi či narýsování magického kruhu kolem sebe; někde se doporučuje modlitba k Panně Marii či sv. Hubertovi či rozdrobení chlebových drobů kolem sebe; někdy se i dostavuje vtáhlé nutkání vyjít na cestu či utíkat – tento pocit se má ignorovat – zvířata, která zůstala stát, měla většinou sedraná a rozdrásaná místa na těle, v jednom případě, kdy byl za situací vyhnán pes, vrátil se rozdrásaný do krve a měl jen 3 packy; muži, který zůstal stát měl mít přes obličej rudý pruh, jakoby ho někdo prásknul bičem
• Existují některé teorie, že se dá Divoká honba vyvolat; skupina Bratrstvo vlků (Brothrjus Wulfe) – společnost mladých romantiků snažící se oživit a obnovit starogermánské rituály se jednou setkali na Šumavě v nitru starobylého pohoří Gabréta, aby tu oslavili tradiční svátek Haifaiws v jehož rámci uspořádali noční rituál k uctění  divoké honby; skupina mužů v černých pláštích na černých koních byla připravena sehrát roli přízračných lovců při vyvrcholení sakrálního dramatu; koně byli postupně čím dál neklidnější, odmítali povely a nakonec se splašili a utekli zpět do stájí; kronikář skupiny uvedl, že se strhlo krupobití, které zlikvidoval tábor, poškodil okolí, ale i přesto byl obřad veden dále; z 80 účastníků vydrželo na místě jen 8 členů Bratrstva; říká se, že divoká honba přišla přijat hold

Případy:

• Kosteleckého lovce doprovázela při honbě žena na koni bez sedla, u Jindřichova Hradce býval lovcem myslivec, u Mostu to byli přízrační rytíři, v České Třebové vedl honbu tamní duch Huráně
• S Divokou honbou se měl setkat v 90-tých letech badatel Jiří Nový, který na večer cestoval s přáteli lesem v místech kolem Kvildy do blízkého nocležiště – tehdy to nevypadalo na bouři; zvedl se prudký vítr, až kolem létaly listí, větvičky a prach; během několika minut intenzita bouře zesílila natolik, že se museli schovat do smrkového houští; členů skupiny se zmocnil velký strach a neustále jim vnitřní pocit našeptával, aby vyšli na cestu a utíkali pryč; nikdo hlas neuposlechl a čekali na místě, až se situace zlepší; jak vše rychle začalo, tak i skončilo a tak skupina pokračovala; na rozcestí našli pak ptáka, doslova roztrženého na 2 kusy; když došli ke známým a vyprávěli, co se stalo, stará paní se pokřižovala a řekla jim, že je zastihla divoká honba; ve vesnici pár km od místa nikdo bouři ani vítr nepozoroval a stará paní incident přisoudila záchraně od pánaboha, protože 1 člen družiny měl na krku medailón s Pannou Marií
• Ještěd – dle první verze se tu proháněl pekelník, dle verze druhé jde o divokou honbu; jako černý noční jezdec na plavém koni tu štval se smečkou ohnivých psů bílého jelena se zlatým křížem mezi parohy; stromy se tu lámaly jako sirky; několikrát tam i padl původní dřevěný kříž, jenž stával na vrcholu Ještědu – byl doslova rozlámán na kousky; honba tu byla pozorována v červnu 1890 a říjnu 1895
• Dolní Žandov – v místě tzv. „Jedlového mostu“ u zřícenin hradu Boršov tu za bouřlivých nocí řádil bývalý kastelán hradu, který se dal na loupežnictví a přepadal pocestné pod hradem; bývalo tu slyšet dusot koní, štěkot psů, práskání bičem; za života pořádal zběsilé hony i se šlechtou a v rámci loveckého nadšení jezdili i přes pole a ničili lidem úrodu – ti je za to prokleli; správce hradu byl za vše po předčasné smrti zatracen a až do skonání světa musí jezdit se svou družinou k okolí Jedlového mostu
• Cheb – u hory Dyleň (?) vyjížděla tajemná ďábelská skupina na masopustní úterý
• Jarošov nad Nežárkou – jeden sedlák tu našel na břehu říčky Žirovnička svázaný pytel; ze zvědavosti pytel otevřel a z něj vyletěla smečka zuřivých větrných psů (vyžlat divokého lovce) a nešťastného sedláka honila až k smrti
• Kašperské hory – skupina ochránců přírody pomáhala při likvidaci polomů v národním parku, tábořila na mýtině vysoko ve stráni; uprostřed letní noci překvapil zvláštní zvuk – měli pocit, že se na jejich stany žene splašené stádo zvěře; slyšeli zřetelně sílící zvuk dusot kopyt; hluk se přehnal těsně kolem nich a zanikl v údolí
• Sušicsko – koncem 19 století zaznamenal Josef Holík příběh o hajném, který při obhlídce lesa na Záluží byl vyrušen z ticha silným hlasem psa, který jakoby oznamoval stopu na honu; než stačil zjistit směr psa, kolem něj se prohnali honci, ač je neviděl, poznal, že jde o Divokou honbu, slyšitelnou, ale neviditelnou
• Sušicsko – muž seděl před chalupou, když slyšel zvuk loveckých trubek a štěkot psů; jelikož byl on sám strážcem honu, věděl, že v lese tou hodinou se žádná honitba nekoná; vstal a chtěl se rozčílit, ale slyšel nedaleko tentýž štěkot a šum lovců letící ke Chmelné; vichr honu ho ovál, a ač byl chlap, co se něčeho jen tak nezalekne, udělalo se mu nevolno; poznal, že jde o věčnou honbu
• Jistý pan B.P. zaslal jednou do redakce časopisu Spirit svou příhodu z cca 25.8.1997; tehdy žil v obci Březová u Sokolova; z práce tehdy přišel kolem 18 hodiny a šel se rovnou do lesa podívat, jestli nerostou houby; bylo dusno, zataženo, když uslyšel štěkot psů, dusot koní, jejíž zvuky se rychle přibližovaly; mlází po pravici začalo praskat a padl i nějaký ten výstřel; pan si lehl na zem, v hlavě mu létaly sakry a modlil se, aby na něj kůň nešlápl či ho netrefila kulka; všechno rychle utichlo a zamířil rovnou do hospody, kde potkal známého, kterému vše vyprávěl; známý se nejdříve na něj díval jako na nesvéprávného, ale pak prohlásil, že se v lese dějí divné věci
• Hajný z kouřimské lesovny u Berounky zaslechl, jak se nahoře po stráních prohání divoká honba; jeho psi začali úzkostně výt a zalezli pod postel, ale hajný se jen smál, měl pro strach uděláno; zapálil si dýmku porculánku a vyšel na verandu, jejíž střechu bičoval déšť s krupobitím; ozvěnou se neslo kvílení, troubení, štěkot psů a on přiložil ruku k ústům a zavolal „Johohó! Johohó ! Chyť ho! Popadni ho!“; zvuky se vzdalovaly a hajný zalezl opět do světnice, kde si znovu zapálil zhaslou dýmku; na zápraží domu zazněla koňská kopyta, ozval se skřípavý hlas, podobný krákání havrana a vykřikl: „Když jsi nám pomáhal štvát, tak s námi i jez!“; cosi poté plesklo na okno a ulekaný hajný pozoroval krvavé krůpěje stékající po skle; hrdlo se mu sevřelo a pak jen slyšel, jak se kopyta vzdalují; vzal kulovnici a znovu vyšel před dům  - tráva byla udusaná, jakoby se po ní přehnalo celé stádo a veranda plná listí; na zemi před okenm ležela pěkná část krvavého masa – dle jedné verze půlka srnce, dle jiné verze kus člověka
• Kostelec nad Černými lesy – jistý mlynář se vracel jednou v noci pozdě z hospody a zaslechl divokou honbu; z dobré nálady se za honbu zavolal, ale pak si uvědomil, co udělal a spěchal do mlýnice; vše kolem utichlo „jakoby les zatajil dech v očekávání něčeho strašlivého“; na zápraží se pak objevila chmurná postava divokého lovce, v ruce držel zajíce „Pomáhals nám honit, tož s námi i jez“; hrůzou ztuhlý mlynář odmítl, lovec se příšerně zachechtal a roztrhl zajíce vejpůl se slovy „Dobře´s udělal, že´s odmítl – bylo by se ti vedlo jako tomuhle zajíci“ načež se rozplynul v povětří; mlynář od té doby se z hospody raději vracel už před 11 hodinou
• Ostrov nad Ohří – v areálu piaristického kláštera je pahorek s červenou kaplí Panny Marie Einsidelnské (?); v 19 století byl v kronice zaznamenán příběh, kdy se za slunného dne rozpoutala vichřice a způsobila mnoho škod – ale jen v okruhu 10-20 metrů kolem kaple; vše bylo připisováno ďáblovi, který byl mnichy vyhnán ze svého pahorku, kde sídlil již od  pohanských dob
• Buková (hora) – v malé osadě Milířsku pod Bukovou horou a také mezi Těchlovicemi a Rytířovem se v lese v noci zjevoval přízrak Divokého myslivce se psy
• Česká Kamenice – na cestě ze Srbské Kamenice k Filipovu a dále do České Kamenice je vysoká skála, které se říkalo (?) Geldštejn; v noci se tu zjevuje za zvuků Divoké honby Divoký lovec; bývá viděn i na Krenštejnu
• Česká Třebová – v okolních lesích se za bouřlivých nocích prohání divoká Honba, kterou vede duch Huráně, sídlící v místní studánce
• Horní Blatná – v hoře „Na strašidlech“ spočívá Divoká honba hlídající poklad; cesta se jim otevírá na Velikonoce jednou v roce
• Horní Radouň – v blízkém lese v okolí osady obce Horní Radouň (Okrouhlá Radouň) se za novoluní prohání divoká Honba
• Kostelec nad Černými Lesy – na Štědrý den o půlnoci se tu zjevuje Divoký lovec se svou milou a zástupem letících přízraků; v čele smečky se na koni bez uzdy vznáší nádherná dívka s hřívou vlajících vlasů, divoce se usmívá a s bílými zuby se má zakousávat do nebohé oběti, pokud na někoho narazí; po pravici jí cválá její milý divoký lovec v plášti s ohnivou kápí, v očích mu zrcadlí temnota a ve vousu schovává plamínky blesků

Z vlastních zápisků; fext.cz; drobek.svet-stranek.cz; Démonické pasti, Otomar Dvořák, nakladatelství XYZ, 2008; https://cestyapamatky.cz/kolinsko/doubravcice/povesti-z-doubravcic (České pověsti, J.V.Grohman, 1863); Labyrintem tajemna aneb průvodce po magických místech Československa, Martin Stejskal, slovenská část Albert Marenčin, 1991, nakladatelství Paseka;