Padlý Anděl Satan - Z historie Satanismu , Jan Padych

  V minulosti se satanistou stával člověk, který přestoupil z křesťanské víry k oslavě Ďábla. V současné době však k satanismu přistupují především ti, kteří o Bohu nic nevědí.

   Předmětem uctívání v kultickém satanismu je vůdce vzbouřených andělů Satan. Křesťanská teologie a tradice zná celou řadu jmen, která se vztahují k této vůdčí bytosti duchovního zla. Nejznámějšími jmény jsou Ďábel (řecky "Diabolos", totéž co v hebrejštině "Satan", tedy pomlouvač, neboli žalobce, podobně jako u soudu), Lucifer (latinsky "Světlonoš") a další jména.

   Počátky satanismu se běžně spojují až s obdobím středověku. Jeho charakteristické prvky se však projevily již v prvních stoletích exisetence křesťanství.

   Za zvlášť podnětné pro pozdější satanismus lze považovat antické divadelní frašky, parodující křesťanské mše. Právě tyto hříčky komediantů vytvořily základní a pestrý výběr zesměšňujících prvků, které, jak se zdá, dodnes ani příliš nezměnily svoji formu ani obsah.

   Nástup křesťanství do mocenských pozic v římské říši (od 4. stol.) tyto divadelní frašky odstranil z veřejného života. V ústraní a v paměti nepřátel Krista však přežívaly dál.

   O prvním satanském spolku se dochovaly zprávy z doby počátku křesťanství. Původně mělo jít o část sekty zvané mesalini, nacházející se převážně v Antiochii. Někteří z těchto mesalinů začali uctívat Satana. Proto se jim začalo říkat sataniani. O této sektě se dochovaly zprávy ještě z 11. století. jejich obřady se vyznačovaly hromadným sadismem a masochismem, pohlavním míšením ve tmě, údajně i lejnožroutstvím i kultickým zabíjením dětí. To vše měli provádět proto, aby ze sebe odstranili všechno božské a stali se tak snadnější kořistí démonů a tím i samotného Ďábla. O další podobné společnosti jsou zprávy ze 13. století z Německa. Obyvatelé východního Frízska odmítli odvádět desátky církvi a ze vzdoru (podle bully papeže Řehoře IX. z r. 1233) údajně přistoupili k uctívání Satana. Říkalo se jim luciferiáni. Jejich zvyky a obřady, jak jsou popisovány v papežské bulle, se výrazně shodovaly se způsoby, které praktikovali pozdější satanisté. Objevovaly se při nich symboly ropuchy, černého kocoura, kostlivce a používali zvláštní hesla, kterými se navzájem zdravili. Měli hlásat, že Satan byl neprávem odsouzen a že se opět dočká své nádhery a slávy.

   V minulosti mívali přívrženci Satana ještě řadu dalších zvyků, mezi které patřilo umísťování podoby kříže na podešve obuvi, aby mohli šlapat po svatém symbolu. Součástí satanských rituálů byly tzv. černé mše, neboli mše svatého Sécaireia. Černá mše hanobila katolický obřad. Měla se odbývat zpravidla na opuštěném rozbořeném kostele, nebo na podobném kultickém místě. Mši sloužil nehodný kněz se svou milenkou, nebo s prostitutkou. Obvyklá menší liturgie byla mumlána pozpátku, hostie byla černá se třemi ďábelskými růžky. Místo vína měl černý kněz přisluhovat vodou ze studny, do kterého byla předtím vhozena těla nekřtěných dětí. Znamení kříže dělal nohou na zemi. Světlo obstarávaly černé svíce. Za oltář sloužilo tělo nahé ženy. Černé mše byly nezřídka provázeny psychotickými stavy přítomných, jejich hysterickými záchvaty, spiritistickými a podobnými projevy. Ke zvýšení magické síly byly údajně používány i lidské oběti. Obřady byly tradičně uzavírány hromadnými sexuálními výstřednostmi. Černých mší existuje množství variant. Rituály bývaly zpravidla orientovány podle toho, co si od nich vykonavatelé slibovali (poškození nepřítele nebo jeho smrt, vyvolávání mrtvých, milostná magie apod.).

   Původně měl být satanismus jen záležitostí nejnižších vrstev jako určitá forma projevu odporu proti církevní i světské vrchnosti, avšak je historicky doloženo, že byl praktikován i v nejvyšších kruzích, zejména ve Francii v 16. - 18. století. Jako důvody, které měly vést příslušníky vyšších kruhů k satanismu, se dnes uvádí kromě víry v magii především duševní poruchy, deviace a také touhy po vynalézavých erotických zážitcích.

   Za duchovního otce moderního satanismu je snad možné považovat mága 20. století Alistera Crowleyho. Ten díky svým cestám po Asii a zkušenostem z početných tajných společností mystiků obohatil evropský okultismus o četné nauky démonismu a sexuálně magické praktiky. Crowley založil množství mystických sekt a tajných společností. V některých okultních společnostech, do nichž byl přijat, brzy zaujímal vysoká postavení, za co vděčil svým mimořádným schopnostem v tomto směru. Měl vyhlašovat, že v předchozích životech byl slavnými postavami okultismu (Eliphas Levi a hrabě Cagliostro). Jeho velkým snem bylo založit magickou kolonii, kde by se svým obdivovatelům mohl zjevovat v podobách démonů. Nedlouho před koncem života se stýkal s mystiky nacistické třetí říše. Míval ve zvyku vystupovat pod jinými jmény. Údajně napsal "Antibibli", ve které svým padesáterem vyzýval, aby člověk nedbal na morální zábrany, ale aby si podle libosti dělal, co chce. Přestože ho obdivovalo mnoho okultistů, je i v těchto kruzích považován za šarlatána a podezříván z toho, že si v podstatě ze svých přívrženců tropil posměch.

   Historie zná další stoupence filozofie zla. Patřil k nim bezesporu i Donatie Alphonse Francois, známější jako markýz de Sade, který rozhodně neměl do svého smýšlení daleko k činům. pověstný v tomto směru byl také maršál a šlechtic Gilles de Retz, zvaný "modrovous", který se dopouštěl rituálních vražd na počest Satana. Za oběma nijak zvlášť nezaostávala čachtická paní Alžběta Báthoryová se svými bestiálními vraždami mladých dívek.

   V oblasti literatury a filozofie jsou prvky satanismu shledávány v dílech romantického básníka lorda Byrona. Obdobný duch je shledáván v Baudelairově básnické skladbě "Květy zla". Asi před pěti lety bylo mezi věřícími poměrně módní hovořit o satanských prvcích v sympatiích Karla Marxe vůči antickému bohu Prométheovi, vzbouřenci proti vládci bohů Diovi. V poslední době byl objeven pro naši veřejnost filozof českého původu Ladislav Klíma, který také nešetřil projevy blasfémie vůči křesťanství.

   V 60. letech našeho století se vzedmula vlna moderního satanismu. V roce 1966 byla v San Francisku založena Satanova církev. Její velekněz Antonn Szandor La Vey v témže roce prohlásil, že Bůh zemřel a nastává doba uctívání Satana. Tato církev po třech letech existence čítala asi 6 tisíc členů. Magistr satanis Antonn Szandor La Vey napsal "Satanskou bibli", ve které se snaží přesvědčit, že Satan si zaslouží božské pocty, neboť je silný, laskavý ke svým, uznává pomstu místo slabosti a také představuje všechny hříchy, které uspokojují člověka jako živočicha. La Vey chodí neustále v oděvech a maskách představujících ďábelské podoby. Kromě magických symbolů s oblibou nosí fašistické znaky, o nichž tvrdí, že se jednou stanou silnými magickými symboly.

   K dalším známým satanským společnostem v USA i v Evropě patří kromě jiných také Asmodeova společnost, Církev posledního soudu a Satanská bible.

   Rituály satanských společností se odvíjejí hlavně od obřadů černých mší, které si jednotlivé společnosti dotvářejí podle svého. Naprosto jednotným prvkem všech těchto rituálů je hanobení všeho, co souvisí s kultickým i mravním křesťanstvím. Podle zpráv z tisku jen v USA existuje asi 10 miliónů lidí, kteří se nejméně jednou zúčastnili satanských obřadů, což může dokládat určitou míru otevřenosti vůči veřejnosti alespoň u některých těchto společností, dále snahy o popularizaci a snad i úsilí o veřejné uznání.

   Za zvláštní odrůdu lze považovat satanismus, který je šířen prostřednictvím žánrů moderní hudby. V oblasti industriálních směrů jde například u filosoficko-hudebního sdružení Come Organisation o programové oslavy masových vrahů a šílenců. K nejoblíbenějším patří bezesporu falešný mesiáš Charles Manson, kterému bylo prokázáno 36 vražd, zřejmě kultických (mj. zavraždil i herečku Sharon Tateovou). Manson, jehož zásluhou se zřejmě satanismus dostal do rockového metalu, se vyhlašoval za mesiáše, který prý vyprovokuje gigantickou válku, po níž má zůstat naživu 144 tisíc vyvolených. Ve vězení pak Manson prohlašuje, že je napůl Bohem a napůl Ďáblem. Před popravou pak hovoří o tom, že je víc Satanem než Bohem.

   Vděčnou hrdinkou industriálních žánrů (skupina Come Organisation) je také nacistka Ilze Kochová, která při mučení měla lidem stahovat kůži zaživa. Nadšení zde budí i činy Adolfa Hitlera a kambodžského PolPota jakožto osobnosti, které dokázaly pohnout masy ke genocidám ohromných rozměrů. K základním bodům programu této hudební skupiny patří umné využívání zvuků k vytváření iluze hrůzy atd. a poukazování na špínu v duši člověka. Come Organisation chtějí být ventilem, či spíše stokou, která tuto špínu vyplaví z člověka ven.

   Moderní hudební žánry, jak se zdá, mnohdy sahají po prostředcích, vytvářejících atmosféru hrůzy, ošklivosti a zla. Dnes vcelku populární metalový satanismus využívá halasně razantní a dynamické hudby, která je jinak typická pro všechny metalové směry.. Vybíjí se v teatrálním líčení hrůz, kosmických katastrof, vizí nebe a pekla apod... Hvězdy satanistického metalu se nechávají zvěčňovat na obrázcích v co nejpříšernějších podobách a silně tak podporují jakýsi kult ohyzdnosti, který dnes není jen výsadou rockové atmosféry. Na jevištích jsou používány různé efekty a rekvizity ve formě řetězů, upírských plášťů potřísněných krví atd. Zpěvák Vincence Fournier vystupuje pod jménem čarodějnice z 18. století (Alice Cooper) a předvádí na jevišti příšerné zjevy včetně iluze vlastního gilotinování.

   Metalové skupiny, propagující satanismus, prezentují ho nezřídka jako nějaké programové hlásání revolty proti těm, kteří jsou nahoře s tím, že si uvědomují, že boj je nutný, ale nevede k ničemu, protože na konci není nic jiného, než vlastní zkáza. Všechno je prý špatné, samý hnus, jen Satan prý je dobrý, ale jen pro ty, kteří ho uznávají. Satan je vzorem, hýřícím ošklivostí a neustále provokující své nepřátele. Od svých věrných žádá jen to, aby ho následovali do zkázy, což je typické pro každý druh satanismu.

   Je zřejmé, že tyto hudební skupiny vedou k propagaci satanismu především komerční zájmy. Také se nedá tvrdit, že by svou propagací dokázali ovlivnit všechny příznivce metalové hudby. Přesto, jak se ukazuje, dokázal i tento druh satanismu zapustit své kořeny. Především u part tak zvaných pravých feťáků-satanistů, tedy u těch, kteří kromě takto přijatého satanismu ještě zneužívají toxické látky k fetování. Jde o malé party, které mají vytvořeny své vlastní rituály na základě toho, co pochytily z písňových textů, nebo nápodobou od starších, nebo z jiných part. Zdobí se satanskými symboly (Petrův kříž, pentagram), vytváří si pověry (obavy ze Satanovy pomsty), vyznávají svátek Satana (dne 6. 6. každého roku podle satanského čísla 666). O tomto svátku přijímají nové členy na základě přísahy a někdy při tom devastují hřbitovy (viz novelu Jana Padycha "Lámání křížů").

   Satanismus, jak jsme si předvedli, má velmi starou tradici. V průběhu dějin vystřídal řadu forem. Podle předmětu svého uctívání je zřejmé, že vždycky burcoval k boji, avšak pokaždé šlo o útok obrácený opačně, neboť satanista v podstatě boj imituje, anebo bojuje proti sobě, proti své vlastní osobě.

   Dnešní satanismus je vážně proklamován a přijímán zejména těmi, kteří nemají vědomosti z teoretické teologie, ani z praktického života křesťanské víry. V opačném případě by zřejmě tolik přívrženců neměl. Ani horlivých ani symbolických.

Kdysi jsem měla povolení článek uvést, věřím, že mohu znovu.  https://janpadych.sweb.cz/