Bůh je Ďábel

Snad každého, kdo si přečte Starý a následně Nový zákon, musí zarazit do očí bijící rozpor mezi starozákonním a novozákonním Bohem. Bůh "našich otců" je nelítostný tyran, jenž svůj vyvolený lid stíhá jednou pohromou za druhou, vraždí a leckdy přikazuje vraždit, přijímá krvavé oběti a jeho největším zájmem je, aby ho probůh někdo nepřestal uctívat. Navzdory tomu všemu o sobě ústy proroků tvrdí, že je milosrdný a odpouští. Novozákonní Bůh je zcela jiný. On skutečně je milosrdný a odpouští. Bůh je láska, a Ježíš to věděl.

"Ježíš se svými činy zřetelně představuje jako ten, kdo působí změnu vlády nad světem a lidskými životy, přináší Boží panství namísto utlačitelské nadvlády Satanovy," píše Raymond E. Brown v knize Ježíš v pohledu Nového zákona. S Kristovým příchodem tedy končí Starý zákon - utlačitelská Satanova nadvláda.

"Křesťané si váží Starého zákona jako pravého Božího slova," stojí oproti tomu v Kompendiu katechizmu katolické církve z roku 2005. "Všechny jeho knihy jsou inspirované Bohem a uchovávají si nepomíjející hodnotu. Vydávají svědectví o božské pedagogice spásné Boží lásky. Byly napsány především proto, aby připravovaly příchod Krista, Spasitele světa." Z poslední citované věty by nejspíš každý pravověrný Žid dostal záchvat smíchu. Celkově je to ale spíš k pláči.

Zvláštní je, že zatímco ve Starém zákoně se to jen hemží Hospodiny, bohy našich otců, bohy izraelskými, bohy Abrahámovými Izákovými a Jákobovými, v kanonických evangeliích se vyskytuje podobné označení jen velmi poskrovnu. V originální řecké verzi je vždy užito slova Kyrios, tedy Pán, ve Vulgátě (latinském překladu bible) Dominus.

V judaizmu zní Boží jméno Jahve nebo Jehova. Toto jméno však bylo později zakázáno vyslovovat, a tak místo toho Židé užívali slov Adónaj (můj Pán) nebo ha-Šem (jméno - míněno jméno Hospodinovo). Krom toho se ve Starém zákoně vyskytují jména El, Eloah, Elohim (Bůh), Eli (můj Bůh), El eljon (nejvyšší Bůh) a řada dalších jmen vyjadřujících různé aspekty božství. Bůh je všeobecné pojmenování, které se nedá aplikovat na jediného konkrétního boha, neboť bohů bylo vždycky mnoho. Výraz Adónaj mohl být chápán jako zástupné pojmenování izraelského Boha, ale taky nemusel. Kdyby to všichni chápali jako jméno, jistě by je nepřekládali do jiných jazyků.

Kam se v evangeliích poděl Hospodin Bůh, v Septuagintě (řeckém překladu Starého zákona) označovaný jako Eplasen o Theos, Epoiesen o Theos, Ebreksen o Theos, či Eksaneteilen o Theos? Tolik různých variant skoro vypadá jako magické zaříkávání z nějakého grimoáru na evokaci bytosti, která zcela jistě nebude Bohem... V Novém zákoně je tentýž (?) bůh nazýván Kyrios...

Vypadá to, jako by se jednalo o dva různé bohy, čemuž nasvědčuje i tato Ježíšova promluva: "...nečetli jste v knize Mojžíšově, ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: 'Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův?' On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých. Velmi se mýlíte!" (Mk 12,26-27)

V Janově evangeliu Ježíš promlouvá k Židům takto: "Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. Proč mou řeč nechápete? Protože nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte. Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste." (8,42-47)

Přímo a nezaobaleně jim sděluje, že Bůh, jehož považují za svého otce, je Ďábel. Židé považují za svého otce Hospodina. Kdo je tedy potom Hospodin?

Nade vši pochybnost je to někdo jiný, než ke komu se Ježíš modlí. "Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit." (Mt 11,27, podobnými slovy též L 10,22; J 1,18).

Boha Otce tedy nezná nikdo jiný než Ježíš a ten, komu by se rozhodl odhalit toto tajemství. Není to zvláštní, když Hospodina přece znali všichni?

A opět jiná narážka: "Neznáte ani mě, ani mého Otce. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce." (J 8,19) Toto prohlášení je adresováno farizejům v chrámu. Že by oddaní Hospodinovi služebníci, kteří striktně dodržovali veškeré Mojžíšovy zákony, neznali svého boha?

Vše nasvědčuje tomu, že starozákonní bůh je někdo jiný než ten novozákonní. A kdo je tedy Hospodin neboli Jahve?

V odpovědi na tuto otázku měly jasno některé směry raného křesťanství jako např. marcionité, kteří odmítali jakékoli spojení mezi těmito dvěma bohy. Četná odvětví gnosticizmu považovala Hospodina za nižšího demiurga, stvořitele hmoty. V dualistickém chápání světa hmota reprezentuje zlo. Pak by byl Hospodin stvořitelem zla...

V první kapitole knihy Genesis se píše, že stvořitelem je Bůh. "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil." (1,27)

Ve druhé kapitole se z rekapitulace předchozího děje náhle dovídáme, že stvořitelem je Hospodin Bůh. I postup stvoření prvních lidí je tu popsán trochu jinak: "I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem." (2,7)

Zatímco Bůh stvořil muže i ženu k svému obrazu, tedy jako nehmotné bytosti z ničeho, Hospodin Bůh tvoří z prachu země - z hmoty. Další rozdíl je patrný v tom, že Bůh tvoří muže i ženu současně, ale Hospodin Bůh stvoří ženu až později. "I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu." (2,21-22) Hospodin Bůh zkrátka rozdělil bytost stvořenou Bohem na dvě oddělené části.

"Kdyby se žena neoddělila od muže, nebyla by s mužem zemřela," píše se ve Filipově evangeliu. "Oddělení od něj se stalo počátkem smrti. Proto přišel Kristus, aby napravil oddělenost, která zde byla od počátku, aby je oba zase sjednotil a aby těm, kteří zemřeli v oddělení, dal život a spojil je."

Celou záležitost o jablku poznání objasňuje Ježíš ve druhém zlomku Mariina evangelia tak, že není pravda, že had pokoušel Evu jablkem, ale "Bůh dal Evě jablko, aby měla věčný život." Poznání (gnósis) je prostředkem k dosažení věčného života...

"A vím, že jeho přikázání je věčný život," říká Ježíš o nebeském Otci (J 12,50).

Hospodin se oproti tomu hrozí, aby Adam s Evou náhodou nepojedli ze stromu věčného života a nestali se nesmrtelnými. A tak odsoudil lidské pokolení k práci a smrtelnosti: "V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." (Gn 3,19)

"Války a práce, to je chleba temných sil," stojí v Mariině evangeliu. "Práce a války jsou potřebné králům, kupcům, trhovcům, aby člověk zapomněl na Ráj a aby následoval běsy."

Hospodin tedy lidi proklel, vyhnal z ráje a "udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je." (Gn 3,21) Ve starším překladu se přitom nehovoří o kožených suknicích, nýbrž o celém oděvu. Pokud by byla řeč o skutečném oděvu, Adam s Evou si jej přece mohli docela dobře vyrobit sami. A proč je asi tak důležitý fakt, že ten oděv byl z kůže? Nabízí se tu jediné možné vysvětlení - Hospodin stvořil lidem tělo, jinými slovy oblékl je do kůže čili uvěznil jejich duše do hmoty. Proč by to dělal, kdyby je původně stvořil "k svému obrazu"? Zmýlil se snad a chtěl svůj původní záměr opravit? Bůh je přece neomylný. A pokud je neomylný, nemůže být stvořitelem hmoty on, nýbrž Hospodin. Tím pádem je naprosto jasné, že se jedná o dvě různé entity.

Jasné to bylo i vyznavačům manicheizmu, kteří chápali svět striktně dualisticky; na jedné straně dobro, světlo a Bůh, na druhé straně zlo, temnota, Satan a hmota...

Gnostici v prvních stoletích našeho letopočtu měli v této záležitosti také jasno. Jahveho - stvořitele hmoty ztotožňovali s bytostí jménem Jaldabaóth, jemuž též říkali syn chaosu, napůl oheň, napůl temnota. Jejich literatura je plná odkazů na toto téma a není možné zde uvádět všechny písemné prameny. Pro ilustraci uvádím jen několik nejzajímavějších:

"Svět vznikl v důsledku omylu. Neboť ten, kdo jej stvořil, chtěl ho udělat nepomíjejícím a nesmrtelným. Selhal a toho, v co doufal, nedosáhl. Neexistovala totiž nepomíjivost světa ani nepomíjivost stvořitele světa." (Filipovo evangelium)

"Existují mocnosti, které člověku dávají (část textu chybí), protože nechtějí, aby se stal svobodným, protože když je člověk svobodný, nepřináší mocnostem oběti ani zvířata. Ti, kterým zvířata přinášejí, jsou totiž sami zvířata." (Filipovo evangelium)

"Pokud jde o lidské pokolení, tomu bylo řečeno: 'Pohleď, Bůh přijal tvou oběť z rukou kněze, to jest služebníka omylu.'" (Jidášovo evangelium)

V Moudrosti Ježíše Krista titulní postava říká: "Přišel jsem od Prapůvodního, byl jsem poslán, abych vám zvěstoval Toho, který existuje od počátku, byl jsem poslán kvůli domýšlivosti Prvního Stvořitele a jeho andělů (archontů), neboť oni říkají o sobě, že jsou bohové. A já jsem přišel, abych je osvobodil z jejich slepoty, abych všem zvěstoval Boha, který je nade vším."

Spis známý jako Podstata archontů pojednává o tomto tématu velmi obšírně. Podle tohoto textu to byli dokonce archonti, kdo zakázal Adamovi a Evě jíst ze stromu poznání. Archonti jsou ve složité gnostické hierarchii nehmotné mocnosti zla. Jejich vůdce má mnoho jmen, mezi jinými i Jaldabaóth či Samael.

Samael se honosí tituly jako bůh slepých, zlomyslný bůh, princ démonů, ale i veliký vládce v nebi. V démonologii často různé entity splývají vjedno. Samael bývá ztotožňován nejčastěji s hadem z ráje, s andělem smrti Azraelem, ale není výjimkou ani jeho ztotožnění přímo se Satanem, jehož dřívější jméno údajně znělo Satanael (Satan bůh).

Z dnešního pohledu Satan (Ďábel, Lucifer, Světlonoš) reprezentuje zlo v té nejčistší podobě. Ale nebylo tomu tak vždycky. Vždyť byl původně jedním z Božích andělů. Tomu, že ani po svém pádu nepřestal patřit mezi nebeské bytosti, nasvědčuje např. tato zmínka v bibli: "Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i Satan." (Jb 1,6) Nikdo se nad jeho přítomností nepozastavuje, Hospodin s ním přátelsky rozmlouvá, takže se zdá, že jeho příchod mezi syny Boží je něčím zcela normálním a samozřejmým. Další přátelský rozhovor mezi Hospodinem a Satanem se odehrává ve třetí kapitole Zacharjášova proroctví.

Pokud by ale byl Hospodin Satanem, jak vyplývá z předchozích úvah, těžko by mohl mluvit sám se sebou. Možné by bylo, že Satan je jedním z Hospodinových aspektů (nebo naopak). V případě těchto dvou biblických odkazů se ale jeví jako pravděpodobnější, že Satan ve skutečnosti nerozmlouval s Hospodinem, nýbrž s pravým Bohem, jehož tehdejší autoři označovali jménem Hospodin. Satan tedy evidentně není nepřítelem Boha! Zdá se, že ti dva spolupracují ve shodě až přátelské. Za tohoto předpokladu vypadá logicky, že Satan vládne hmotě, kterou sám stvořil.

"Jejich vůdce je totiž slepý. Protože je silný, nevědomý a domýšlivý, řekl vlastními ústy: 'Já jsem bohem a není jiného boha kromě mě.'" (Podstata archontů)

Tak pravil Velký archont. Neříká náhodou Hospodin neboli Jahve slovo od slova totéž?

Autor: Katrin Taillefer
Revizi textu provedl Mgr. Josef Veselý

Článek Bůh je Ďábel uveřejněn se souhlasem autorky ze stránek Katrin Taillefer  na jejich stránkách taky najdete diskuzi